OTÁZKY A ODPOVĚDI

Pakt o migraci a azylu představila Komise v září 2020. Vedle nelegislativních iniciativ představuje pakt nový začátek v oblasti řízení migrace. Po více než třech letech dosáhly Evropský parlament a Rada politické dohody o pěti klíčových spisech, což byl historický průlom. Evropský parlament dosud přijal celkem 10 nových legislativních textů. Soubor reforem společně vytvoří nový právní základ pro spravedlivější a účinnější způsob řízení migrace. Bylo dosaženo dohody o následujícím souboru vzájemně provázaných právních předpisů:

Na přijetí stále čekají dva legislativní návrhy:

^{Politické dohody bylo dosaženo v prosinci 2023.}

^{Politické dohody bylo dosaženo v květnu 2021. Revidovaná směrnice vstoupila v platnostdne 27. listopadu 2021.}.

Pakt vytváří společný evropský systém, který zavádí nový postup pro řízení migrace za normální situace a zároveň se uplatní za krizových situací i proti účelovému využívání.

Evropský systém kontroly vnějších hranic EU, zajištění spravedlnosti mezi členskými státy a ochrany lidí v nouzi.

1. Bezpečnější vnější hranice: Všichni nelegální migranti budou po příchodu zaregistrováni a budou podrobeni důkladnému prověření totožnosti, bezpečnosti, zdravotního stavu a zranitelnosti. Na osoby, které pravděpodobně nebudou potřebovat ochranu, nebudou představovat bezpečnostní riziko nebo budou uvádět úřady v omyl, se bude vztahovat zrychlené řízení na hranicích. Tento postup umožňuje rychlé posouzení jejich žádostí o azyl, a pokud budou zamítnuty, jejich rychlé navrácení, a to vše bez povolení ke vstupu na území Unie. Všechny členské státy budou muset být schopny přijmout určitý počet žadatelů o azyl po dobu tohoto řízení, a to za odpovídajících podmínek. Budou platit silné právní záruky, přičemž nezletilí bez doprovodu budou z řízení na hranicích vyňati za předpokladu, že nepředstavují bezpečnostní hrozbu. Všechny členské státy budou muset zajistit nezávislé monitorování základních práv během prověřování a azylových řízení na hranicích. Rovněž budou zavedeny úplné krizové protokoly, které zajistí stabilní a předvídatelný rámec na úrovni Unie pro řešení krizových situací. Patří mezi ně posílená složka solidarity, která zajišťuje, že budou uspokojeny všechny potřeby dotčeného členského státu, a také odchylky od běžných lhůt pro řešení specifických situací.
2. Spravedlivá a pevná vnitřní pravidla o azylu a navracení: Nová pravidla zavedou účinnější azylová řízení s kratšími lhůtami a přísnějšími pravidly pro žádosti, jež mají povahu zneužití, nebo následné žádosti. Tato pravidla jsou vyvážena významnými zárukami práv jednotlivců, včetně bezplatného právního poradenství ve všech řízeních. Zvláštní pozornost je věnována zranitelným skupinám zahrnujícím nezletilé osoby bez doprovodu, jakož i rodiny s dětmi. Nová pravidla rovněž stanoví celounijní normy pro podmínky přijímání a harmonizují kvalifikaci a práva osob požívajících mezinárodní ochrany.
3. Rovnováha mezi solidaritou a odpovědností: V Unii bude poprvé zaveden stálý povinný mechanismus solidarity. Žádný členský stát vystavený tlaku mu nebude muset čelit sám. Zároveň se bude každý členský stát flexibilně podílet na solidárním úsilí a bude si moci zvolit, jakým způsobem solidaritu projeví. Systém bude rovněž zahrnovat účinná pravidla pro odhalování a prevenci druhotného pohybu.

Právní návrhy vstoupí oficiálně v platnost 20 dní po zveřejnění právních předpisů v Úředním věstníku. Členské státy budou mít dva roky od vstupu nástrojů v platnost na to, aby pakt plně provedly.

Přípravné práce koordinované Komisí však již byly zahájeny. Reforma předpokládá přípravu společného prováděcího plánu a vnitrostátních prováděcích plánů, aby se zajistilo, že všechny členské státy budou postupovat stejným směrem a budou připraveny provádět pakt od prvního dne. Plán, který má Komise předložit do června, určí nedostatky a operativní kroky potřebné k zajištění toho, aby všechny členské státy zavedly právní a operativní kapacity potřebné k úspěšnému zahájení uplatňování nových právních předpisů do roku 2026. Podpora EU bude zahrnovat technickou, operativní a finanční podporu poskytovanou Komisí a agenturami EU.

Pakt stanoví jasná a společná pravidla, která mají zajistit spravedlivý a pevný způsob řízení migrace. Poskytuje pevný právní rámec, který zajistí, aby každý členský stát mohl pružně řešit specifické výzvy, s nimiž se potýká, a zároveň zajistí, aby žádný členský stát nemusel tlaku čelit zcela sám.

To nevylučuje potřebu nadále se zabývat specifickými problémy, které existují již nyní nebo se mohou objevit v budoucnu. Komise bude i nadále aktivně pracovat a podporovat členské státy spolu s agenturami EU při řízení migrace pomocí cílených opatření.

Byl vyvinut přístup zaměřený na celou migrační trasu ve spolupráci se zeměmi původu a tranzitu. Komise zahájila čtyři akční plány EU, které se zaměřují na trasy přes západní Balkán, centrální Středomoří, západní Středomoří a Atlantik i východní Středomoří, a to tím, že zintenzivnila podporu EU poskytovanou členským státům prostřednictvím celé škály nástrojů politiky a operačních opatření, které má EU k dispozici. Kromě toho Komise prohloubí spolupráci s partnerskými zeměmi prostřednictvím nového přístupu, který migraci začleňuje do mezinárodních partnerství s cílem zabránit nelegálním odchodům, bojovat proti převaděčství migrantů, posílit spolupráci v oblasti zpětného přebírání osob a podporovat legální možnosti migrace.

Nařízení o prověřování stanoví jednotná pravidla v rámci EU, aby se zajistilo, že osoby, které vstoupí na území nelegálně, projdou kontrolou totožnosti, bezpečnosti, zdravotního stavu a zranitelnosti a budou postoupeny do příslušného řízení (řízení na hranicích, řádné azylové řízení nebo řízení o navrácení). Prověřování se vztahuje i na osoby uvnitř schengenského prostoru, které by se vyhnuly kontrolám na vnějších hranicích.

Orgány členských států budou muset provádět povinné předběžné kontroly zdravotního stavu a zranitelnosti a kontroly totožnosti a bezpečnostní kontroly všech státních příslušníků třetích zemí, kteří nelegálně překročí hranice EU, pokud budou zadrženi na vnějších hranicích nebo uvnitř území. Ty budou muset být provedeny ve vymezeném čase, 7 dnů v případě kontrol na vnějších hranicích a 3 dnů v případě kontrol uvnitř území. Toto prověřování posílí bezpečnost v schengenském prostoru, neboť zajistí, že prověřovaní nelegální migranti nebudou představovat hrozbu pro vnitřní bezpečnost. Kontroly také pomohou chránit veřejné zdraví a poskytnout migrantům lékařskou péči v případě naléhavé nebo nezbytné potřeby.

Přípravné práce na provádění začnou již nyní, kdy členské státy zavádějí potřebnou infrastrukturu, pořizují nezbytné vybavení a upravují stávající pravidla. Toto nařízení se bude vztahovat na všechny schengenské státy, tedy na všechny členské státy EU kromě Irska, a také na čtyři země přidružené k Schengenu, tedy Norsko, Lichtenštejnsko, Švýcarsko a Island.

Nové nařízení o prověřování zajistí rychlou identifikaci správného postupu vztahujícího se na osoby přicházející na území EU, které nesplňují podmínky vstupu. Rychlejší určení vhodného postupu pomůže při vyřizování žádostí osob, jež potřebují mezinárodní ochranu, a zranitelných osob, které potřebují zvláštní pomoc, a to i tehdy, pokud dorazí mnoho lidí současně. Účelem zdravotních prohlídek je předběžné posouzení zdravotního stavu osoby za účelem ochrany veřejného zdraví a poskytnutí léčby v případě naléhavé nebo nezbytné potřeby.

Nařízení o prověřování rovněž zavádí předběžnou kontrolu zranitelnosti prováděnou vyškoleným personálem. Tyto kontroly pomohou zjistit, zda se nejedná o osobu bez státní příslušnosti, oběť mučení nebo jiného nelidského či ponižujícího zacházení nebo osobu se zvláštními potřebami. To umožní zranitelným osobám získat odpovídající ochranu v následném azylovém řízení nebo řízení o navrácení. Nová pravidla obsahují také zvláštní záruky na ochranu nezletilých.

Všechny členské státy budou muset zajistit nový nezávislý monitorovací mechanismus, který zvýší transparentnost a odpovědnost při prověřování a řízení na hranicích a zároveň podpoří dodržování základních práv.

Nový nezávislý monitorovací mechanismus je klíčovým prvkem na podporu dodržování základních práv při prověřování a řízení na hranicích. Členské státy jsou povinny zřídit a financovat nezávislé vnitrostátní monitorovací subjekty, jejichž úkolem je sledovat dodržování unijního a mezinárodního práva během prověřování; rovněž mají zajistit, aby byla účinně řešena opodstatněná obvinění z nedodržování základních práv při všech příslušných činnostech souvisejících s prověřováním, a v případě potřeby zahájit vyšetřování takových obvinění.

Členské státy budou muset zavést přiměřené záruky, aby byla zajištěna nezávislost mechanismu. Na fungování mechanismu se budou podílet vnitrostátní veřejní ochránci práv a vnitrostátní instituce pro lidská práva, včetně národních preventivních mechanismů, přičemž tito aktéři mohou být jmenováni, aby působili jako nezávislí pozorovatelé.

Součástí nezávislého monitorovacího mechanismu mohou rovněž být příslušné mezinárodní a nevládní organizace a veřejné subjekty nezávislé na orgánech provádějících prověřování. Nezávislé monitorovací mechanismy budou mít pravomoc vydávat členským státům každoroční doporučení ke zlepšení dodržování základních práv.

Nové nařízení o Eurodacu rozšíří identifikační databázi EU, což pomůže orgánům v boji proti nelegální migraci, při sledování druhotných pohybů a při zlepšování navracení nelegálních migrantů.

Členské státy budou povinny registrovat v systému Eurodac tyto kategorie osob:  žadatele o azyl; osoby, které nelegálně překročily vnější hranici EU; osoby vyloděné po pátrací a záchranné operaci a osoby, u nichž bylo zjištěno, že se na území členského státu zdržují nelegálně; osoby přihlášené k postupu pro přijímání podle nařízení o přesídlování; osoby přesídlené v rámci vnitrostátního programu; osoby požívající dočasné ochrany. To usnadní identifikaci osob a poskytne úřadům více informací, které umožní urychlit azylové řízení a lépe odhalit druhotný pohyb.

Otisky prstů osob, které vstoupily na území EU nelegálně, zůstanou v systému po dobu 5 let (oproti současným 18 měsícům), což umožní získat informace o osobách v systému po delší dobu. To bude mít účinnější dopad na způsob uplatňování širších azylových pravidel. V praxi to omezí zneužívání a tzv. asylum shopping, protože totožnost bude stále dohledatelná, a lidé si proto nebudou moci vybrat členský stát, kde chtějí získat ochranu.  Pro žadatele o azyl zůstává doba uchovávání 10 let.

Doba uchovávání je 5 let u osob, které jsou: zadrženy při nelegálním pobytu na území členského státu; vyloděny po pátracích a záchranných operacích; přesídleny podle rámce Unie a vnitrostátních programů. U osob, kterým bylo přesídlení zamítnuto, a osob, jimž byl postup pro přijetí k přesídlení přerušen, je doba uchovávání 3 roky. V případě budoucích příjemců dočasné ochrany se budou údaje uchovávat po dobu trvání ochrany (následně s obnovením na jeden rok).

Zaznamenávání biometrických údajů nezletilých umožní úřadům tyto děti identifikovat, ale také pomůže při pátrání po pohřešovaných dětech, které se mohly stát oběťmi obchodníků s lidmi a sexuálního vykořisťování.

Nové nařízení obsahuje dodatečnou ochranu nezletilých osob, které budou registrovány v systému Eurodac (tj. nezletilé osoby od 6 let věku), což umožní ochranu děti, které mohou být odloučeny od svých rodin.  

Nezletilé osobě bez doprovodu musí být po celou dobu pořizování biometrických údajů přidělen zástupce, nebo pokud zástupce nebyl určen, osoba vyškolená k ochraně nejlepších zájmů nezletilé osoby a jejího celkového blaha. Pokud nezletilého doprovází dospělý rodinný příslušník, musí ho doprovázet i při pořizování biometrických údajů. Úředník odpovědný za pořizování biometrických údajů nezletilých osob by měl být rovněž proškolen, aby postupoval s náležitou pozorností a bylo zaručeno, že se v celém procesu bude na děti brát ohled.

Pokud osoba po prověřování požádá o azyl, musí být její žádost posouzena v rámci řízení na hranicích. Řízení na hranicích je druhem zrychleného azylového řízení.

Řízení na hranicích se vztahuje na omezený počet případů přesně vymezených v právních předpisech, kdy je žadatel státním příslušníkem zemí s nízkou mírou uznávání mezinárodní ochrany; nebo uvádí úřady v omyl; nebo představuje hrozbu pro národní bezpečnost. U ostatních se použije běžné azylové řízení.

Řízení na hranicích bude platit po omezenou dobu. Může trvat pouze 12 týdnů (3 měsíce). Tato lhůta může být prodloužena na 16 týdnů, je-li žadatel přemístěn do jiného členského státu. Bude tak k dispozici dostatek času na řádné posouzení případů, které v zásadě nemají být složité, a zajistí se, aby osoby bez právního nároku na pobyt mohly být vráceny rychleji a důstojně. Řízení na hranicích by se však nemělo použít nebo by se od něj mělo upustit, pokud orgán při posuzování žádosti usoudí, že případ je příliš složitý nebo pravděpodobně opodstatněný.

Pokud během těchto 12–16 týdnů nebude vydáno žádné rozhodnutí, budou žadatelé postoupeni do běžného azylového řízení a bude jim povolen vstup na území členského státu.

V případě zamítnutí žádosti v azylovém řízení na hranicích bude státní příslušník třetí země předmětem řízení o navracení na hranicích. Tento postup může trvat nejdéle 12 týdnů s cílem urychlit návrat osob bez práva na pobyt v EU.

Během řízení na hranicích budou platit všechna nezbytná ochranná opatření a záruky.

Musí být zaručena dostatečná kapacita příjmu: reforma zajistí, že nedojde k přeplnění. Zavádí pojem „přiměřené kapacity“, aby řízení na hranicích probíhalo takovým způsobem, že bude pro orgány předvídatelné. Všechny členské státy budou muset být schopny přijmout určitý počet žadatelů o azyl po dobu tohoto řízení, a to za odpovídajících podmínek. Po dosažení přiměřené kapacity daného členského státu již tento členský stát nebude povinen umisťovat další osoby do řízení na hranicích; místo toho může členský stát přesměrovat žadatele do zrychleného řízení na svém území.

Pojem „přiměřené kapacity“ vyžaduje, aby členské státy vytvořily přijímací kapacity a lidské zdroje, včetně kvalifikovaného a dobře vyškoleného personálu, které jsou nezbytné k posouzení stanoveného počtu žádostí v daném okamžiku a k výkonu rozhodnutí o navrácení.

Ačkoli by se řízení na hranicích mělo zpravidla provádět na hranicích nebo v tranzitních zónách, budou mít členské státy možnost provádět řízení na hranicích rovněž hlouběji na svém území.

Vždy bude nutné dodržet základní práva. Listina základních práv Evropské unie se uplatňuje při provádění práva EU členskými státy. Agentura EUAA a Komise budou věnovat zvláštní pozornost podmínkám řízení na hranicích. V případě potřeby může Komise požádat EUAA o provedení monitorování ad hoc v rámci nového monitorovacího mechanismu agentury. Nebudou-li přiměřené podmínky k přijetí nezletilých osob a jejich rodinných příslušníků, řízení na hranicích bude třeba na základě doporučení Komise v případě rodin s nezletilými osobami pozastavit.

Zajištění lze uplatnit v řízení na hranicích, ale neexistuje žádné ustanovení, které by členským státům umožňovalo uložit žadatelům o mezinárodní ochranu automatické zajištění. Zajištění lze použít pouze v souladu se všemi zárukami stanovenými ve směrnici o podmínkách přijímání – tj. lze je použít pouze tehdy, pokud se prokáže, že je nezbytné a přiměřené na základě individuálního posouzení, jako krajní opatření, není-li možné použít mírnější donucovací opatření, a podléhá soudní kontrole.

V této souvislosti reforma vyžaduje, aby byly vypracovány pokyny k alternativám k zajištění a aby Komise sledovala uplatňování případného zajištění v rámci řízení na hranicích a zároveň zajistila, aby žadatel neutekl.

Nová právní úprava předpokládá, že zamítavá rozhodnutí o azylu se budou vydávat společně s rozhodnutím o navrácení a že odvolání bude vyřízeno ve stejných lhůtách.  Jakmile tedy osoba v azylovém řízení na hranicích obdrží zamítavé rozhodnutí, dostane rovněž rozhodnutí o navrácení a bude přemístěna přímo do návratové části řízení na hranicích. Tím bude zajištěno plynulé propojení azylového procesu a procesu navracení. Mezi orgány zapojenými do procesu bude návaznost, což pomůže předejít situacím, kdy osoba uprchne nebo vstoupí na jiné území.

V rámci řízení na hranicích bude třeba zavést praktická opatření, která zajistí rychlý návrat osob. Patří mezi ně vytvoření účinných struktur pro poradenství v oblasti navracení, opatření k omezení pohybu podle potřeby (alternativy k zajištění) a praktická opatření k zajištění toho, aby bylo možné získat cestovní doklady z příslušné třetí země návratu.

Na operativní úrovni bude agentura Frontex poskytovat podporu ve všech fázích procesu navracení (před návratem, během návratových operací a po návratu, včetně podpory reintegrace). Koordinátor EU pro navracení navíc v rámci Sítě na vysoké úrovni pro navracení pracuje na plánu cílených opatření pro účinnější navracení, který se zaměřuje zejména na sedm prioritních zemí: Irák, Bangladéš, Pákistán, Tunisko, Nigérii, Senegal a Gambii, což přispěje k účinnému fungování řízení na hranicích.

I dobře připravené systémy potřebují rámec pro řešení výjimečných situací, jako jsou krize nebo vyšší moc. Nařízení o krizových situacích a zásazích vyšší moci poskytuje stabilní a předvídatelný rámec na úrovni Unie pro řešení krizových situací nebo zásahu vyšší moci s posílenou složkou solidarity, která zajišťuje, že budou uspokojeny všechny potřeby dotčených členských států, a také procesní odchylky pro členské státy.

Počítá se také s výjimkami pro konkrétní situaci účelového využívání migrantů, které poskytnou členským státům spolehlivé a cílené prostředky k ochraně vnějších hranic, přičemž zaručí přístup k azylu a dodržování základních práv.

Nařízení definuje krizovou situaci jako výjimečnou situaci hromadného vstupu státních příslušníků třetích zemí nebo osob bez státní příslušnosti do členského státu po zemi, letecky nebo po moři, včetně osob vyloděných v důsledku pátracích a záchranných operací. Hlavním kritériem je, že azylový systém, systém přijímání (včetně služeb ochrany dětí) nebo systém navracení v členském státě bude natolik ochromen, že to může mít vážné důsledky pro fungování společného evropského azylového systému jako celku.

Situace účelového využívání je definována jako situace, kdy třetí země nebo nepřátelský nestátní subjekt podporuje nebo usnadňuje přesun státních příslušníků třetích zemí a osob bez státní příslušnosti k vnější hranici nebo do členského státu. To vše s cílem destabilizovat Unii nebo členský stát a v případě, že takové jednání může ohrozit základní funkce členského státu, včetně udržování veřejného pořádku nebo ochrany jeho národní bezpečnosti.

„Vyšší mocí“ se rozumí mimořádné a nepředvídatelné okolnosti, které členský stát nemůže ovlivnit a jejichž následkům nemohl zabránit, jako jsou přírodní katastrofy a pandemie. To znamená nepředvídatelnou situaci, která členskému státu brání v plnění povinností podle nařízení o řízení azylu a migrace a nařízení o azylovém řízení.

Členské státy, které čelí krizové situaci, účelovému využívání nebo vyšší moci, se mohou odchýlit od některých pravidel týkajících se odpovědnosti stanovených v azylovém právu EU, včetně následujícího: 

• lhůta pro registraci žádostí o mezinárodní ochranu se prodlužuje ze sedmi dnů na čtyři týdny;
• delší doba trvání řízení na hranicích od 12 do 18 týdnů; 
• prodloužené lhůty k určení příslušného členského státu (pouze v případě krizových hromadných vstupů a vyšší moci);
• výjimky z použití řízení na hranicích a rozšíření rozsahu řízení na hranicích v závislosti na situaci.

Pokud je situace hromadného vstupu tak mimořádného rozsahu a intenzity, že hrozí, že azylový systém EU přestane fungovat a vznikly by vážné nedostatky v zacházení s žadateli, stanoví nařízení možnost, aby byl postižený členský stát zproštěn povinnosti přijmout zpět žadatele.

Součástí nařízení o krizových situacích je spolehlivý mechanismus, který zajišťuje dodržování základních práv.

Nařízení se musí provádět v plném souladu s Listinou základních práv, aby byla zajištěna základní práva státních příslušníků třetích zemí a osob bez státní příslušnosti. To zahrnuje zajištění dodržování práva na azyl a nezbytných záruk, které jsou rovněž stanoveny v právních předpisech o azylu.

Krizový mechanismus se používá pouze ve výjimečných případech a po dobu nezbytně nutnou k řešení krizových situací, účelového využívání nebo vyšší moci. Je důležité toto zajistit, proto Komise a Rada situaci neustále sledují a dodržují zásady nezbytnosti a přiměřenosti. Považuje-li to Komise za nezbytné, může rovněž požádat agenturu EUAA, aby zahájila monitorování azylového a přijímacího systému dotčeného členského státu.

Členské státy musí vždy dodržovat základní práva. Pokud jde o výjimku z registrace žádostí o mezinárodní ochranu (v krizových situacích, včetně účelového využívání, nebo vyšší moci), měly by být upřednostňovány žádosti nezletilých osob a rodinných příslušníků a osob se zvláštními procesními potřebami nebo zvláštními potřebami při přijetí. Žádosti, které jsou pravděpodobně dobře odůvodněné, mohou být upřednostněny.

Podle nařízení o krizových situacích je členský stát oprávněn rozšířit oblast působnosti řízení na hranicích na osoby, jejichž žádosti mají v celé EU míru uznání 50 % nebo nižší, nebo snížit prahovou hodnotu povinného řízení na hranicích na 5 % (namísto toho, aby ji uplatňoval na všechny žadatele s mírou uznání nižší než 20 %).

V případě účelového využívání je členský stát oprávněn rozšířit oblast působnosti řízení na hranicích na všechny žadatele. V takových situacích je však stále třeba věnovat pozornost nezletilým osobám mladším 12 let a jejich rodinným příslušníkům. Dotčený členský stát proto musí*:

• vyloučit z řízení na hranicích nezletilé osoby mladší 12 let a jejich rodinné příslušníky a osoby se zvláštními procesními potřebami nebo zvláštními potřebami při přijetí nebo;
• od řízení na hranicích upustit, pokud se na základě individuálního posouzení zjistí, že žádosti nezletilých osob mladších 12 let, jejich rodinných příslušníků a osob se zvláštními procesními potřebami nebo zvláštními potřebami při přijetí jsou pravděpodobně opodstatněné.

Zajištění by mělo být použito pouze v krajním případě, na co nejkratší dobu, a nikdy ne ve vězeňském zařízení nebo jiném zařízení určeném pro účely vymáhání práva. Je třeba udělat vše pro to, aby se pro nezletilé osoby a jejich rodinné příslušníky našly odpovídající alternativy. Nezletilé osoby by rovněž neměly být odděleny od svých rodičů nebo opatrovníků.

Nařízení o azylovém řízení zavádí jasná a přísná pravidla týkající se povinností žadatelů během azylového řízení: informace, které je třeba poskytnout pro registraci žádosti (včetně biometrických údajů pro registraci v systému Eurodac); povinnost podat žádost do 21 dnů od registrace; povinnost účastnit se pohovorů; zůstat v členském státě, v němž se mají zdržovat v souladu s nařízením o řízení azylu a migrace; spolupracovat s orgány ve všech fázích řízení.

Nesplnění těchto povinností má závažné důsledky, zejména skutečnost, že v některých případech budou úřady považovat žádost za konkludentně vzatou zpět.

Rozšiřuje se definice následné žádosti: podle nařízení o azylovém řízení se za následnou žádost považuje žádost podaná v kterémkoli členském státě (a nikoli pouze v tomtéž členském státě, jak je tomu v současnosti) poté, co rozhodnutí o předchozí žádosti nabylo právní moci. Pokud taková žádost neobsahuje žádné nové prvky, měla by být zamítnuta jako nepřípustná; pokud se objeví nové prvky, měly by být řešeny ve zrychleném řízení (nebo případně v rámci řízení na hranicích). V neposlední řadě existují výjimky z práva na pobyt ve správní fázi řízení a v průběhu odvolacího řízení u následných žádostí.

Reforma vytváří nové záruky pro žadatele o azyl a zranitelné osoby, zejména nezletilé a rodiny s dětmi. Zavádí bezplatné právní poradenství pro všechny žadatele ve všech azylových řízeních, včetně řízení o určení příslušnosti, a posiluje práva na informace.

Jedná se zvláště o:

• nová a posílená práva žadatelů na informace ve všech nových právních aktech, aby žadatelé rozuměli svým právům, povinnostem a důsledkům, které z nedodržení povinností vyplývají;
• právo na informace, které je podloženo novým právem na bezplatné právní poradenství pro všechny žadatele o azyl ve správní fázi řízení. To platí pro všechna řízení, včetně řízení na hranicích a řízení o určení členského státu, který je k žádosti o azyl příslušný. Ve fázi odvolání budou mít všichni žadatelé i nadále právo na pomoc a zastoupení advokátem;
• včasnou identifikaci zranitelných míst a zvláštních procesních potřeb;
• nové záruky pro nezletilé: povinnost multidisciplinárního přístupu (včetně psychologů, pediatrů, sociálních pracovníků atd.) k posuzování věku, aby se minimalizovalo používání invazivních lékařských vyšetření, která lze použít pouze v případě, že první multidisciplinární posouzení není jednoznačné; nové povinnosti u všech nástrojů paktu, jež mají zajistit, aby byl všem nezletilým bez doprovodu urychleně přidělen zástupce, který se bude starat o zájmy dítěte, včetně jeho blaha (dočasný zástupce ihned, i když nezletilý nepožádá o azyl, a stálý zástupce do 15 dnů od prohlášení o záměru, přičemž na 30 nezletilých bez doprovodu připadá 1 zástupce); nová ustanovení, jež mají předcházet případům nezvěstnosti dětí (snímání otisků prstů od 6 let věku). Přístup ke vzdělání musí být zajištěn co nejdříve, nejpozději do dvou měsíců od podání žádosti;
• více možností pro žadatele o sloučení se svými rodinami v jiných členských státech: byla posílena kritéria odpovědnosti v rodinných věcech, rodinné případy musí být upřednostňovány a jsou zavedeny nové povinnosti ohledně vyhledávání rodinných příslušníků. Aby byla tato ustanovení účinná, musí žadatel poskytnout všechny informace dostupné v členském státě prvního vstupu.
• Lepší záruky týkající se dodržování základních práv, neboť členské státy jsou povinny zřídit nezávislý mechanismus pro sledování základních práv během počátečního prověřování a azylového řízení na hranicích.

Pakt dále prohlubuje integraci žadatelů o mezinárodní ochranu a jejich rodin, včetně přístupu na trh práce. Například je posíleno právo dítěte na vzdělání s důrazem na kontinuitu, kvalitu a integraci, jakož i na rychlejší přístup ke vzdělání. V tomto smyslu musí být přístup ke vzdělání zajištěn co nejdříve, nejpozději do dvou měsíců od podání žádosti.

• Přístup nezletilých osob ke zdravotní péči je posílen a kombinace opatření zajistí, aby se nezletilým osobám bez doprovodu dostalo potřebné pomoci. Žadatelé o mezinárodní ochranu budou mít právo pracovat v členském státě, kde žádají o mezinárodní ochranu (po 6 měsících od registrace žádosti o azyl oproti současným 9 měsícům).

Cílem směrnice o podmínkách přijímání je stanovit standardní životní podmínky ve všech členských státech. Harmonizuje stávající pravidla a postupy členských států, které budou povinny zohlednit ukazatele a pokyny EUAA týkající se přijímání. 

Členské státy mají povinnost zajistit dostatečnou přijímací kapacitu a přiměřenou životní úroveň, která chrání fyzické a duševní zdraví a respektuje Listinu základních práv.

Pokud jde o zadržení, jsou posíleny záruky a ochranná opatření. K zajištění by například nemělo docházet, pokud by vážně ohrožovalo fyzické a duševní zdraví žadatelů.

Ve smyslu kvalifikačního nařízení je uprchlíkem státní příslušník třetí země, který se z důvodu odůvodněných obav před pronásledováním z důvodu rasy, náboženství, národnosti, politického přesvědčení nebo příslušnosti k určité sociální skupině nachází mimo zemi, jejíž je státním příslušníkem, a nemůže nebo nechce z důvodu těchto obav využít ochrany této země. Definice se vztahuje také na osobu bez státní příslušnosti, která se nachází mimo zemi svého dřívějšího obvyklého pobytu ze stejných důvodů, jako je uvedeno výše, a která se do ní nemůže nebo nechce vrátit z důvodu obav.

Osobou, která má nárok na „doplňkovou ochranu“, je státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, která nesplňuje podmínky pro uznání za uprchlíka, ale u níž existují závažné důvody se domnívat, že pokud by se vrátila do země svého původu, nebo v případě osoby bez státní příslušnosti do země svého dosavadního pobytu, byla by vystavena reálné hrozbě, že utrpí vážnou újmu, přičemž tato osoba nemůže nebo vzhledem ke shora uvedené hrozbě nechce přijmout ochranu dotyčné země;

Kvalifikační nařízení bude mít oproti stávající směrnici následující hlavní přidanou hodnotu:

1. podpoří větší sbližování azylové praxe a rozhodnutí v členských státech tím, že členským státům uloží povinnost:

• posoudit, zda existuje alternativní vnitrostátní ochrana (bezpečná oblast v zemi původu), a pokud ano, postavení uprchlíka nebude uděleno;
• odejmout status mezinárodní ochrany, pokud* daná osoba spáchala určité trestné činy nebo je z jiných důvodů představuje bezpečnostní riziko;
• zohlednit aktuální pokyny EUAA pro danou zemi v tomto ohledu. Kromě toho je třeba během celého rozhodovacího procesu zohlednit informační materiály a pokyny EUAA.

2. Cílem nového nařízení je rovněž vyjasnit práva a povinnosti příjemců:

• nyní se požaduje, aby byly příjemci poskytnuty harmonizované informace, a členským státům se ukládá jasná povinnost vydat povolení k pobytu nejpozději do 90 dnů v harmonizovaném formátu;
• pro účely integrace lze přístup k určitým druhům sociální pomoci stanoveným vnitrostátními právními předpisy podmínit aktivní účastí osoby požívající mezinárodní ochrany na integračních opatřeních;
• stejně jako v jiných částech paktu jsou práva nezletilých osob bez doprovodu upevněna, pokud jde o poskytování informací způsobem vstřícným k dětem a o požadavky na opatrovníky;
• pokud jde o existenci souběžných vnitrostátních statusů, spolunormotvůrci se dohodli, že nařízení se nevztahuje na vnitrostátní humanitární statusy udělené členskými státy státním příslušníkům třetích zemí a osobám bez státní příslušnosti, které nespadají do oblasti působnosti tohoto nařízení. 

3. Cílem nařízení je také odradit příjemce od ilegálního druhotného pohybu tím, že se obnoví výpočet doby oprávněného pobytu, která je vyžadována v případě nelegálního pohybu nebo překročení délky pobytu.

Pokud stát není aktérem pronásledování, kvalifikační nařízení (článek 8) vyžaduje, aby členské státy posoudily, zda existuje alternativa vnitřní ochrany pro osobu, která by jinak splňovala podmínky pro mezinárodní ochranu. To znamená ověřit, zda existuje část země původu, kde lze důvodně očekávat, že se žadatel usadí. Takové posouzení se musí řídit přísnými podmínkami a zohlednit obecné poměry v příslušné části země, zejména prostřednictvím aktuálních pokynů agentury EUAA, osobní situaci žadatele a to, zda by byl schopen zajistit si své základní potřeby sám. Některé členské státy již takové hodnocení provádějí, což byla možnost daná kvalifikační směrnicí.

Rychlá a účinná řízení budou zajištěna v souladu s konkrétními lhůtami stanovenými v právních předpisech. Členské státy je budou muset při vyřizování žádostí dodržovat. Například pro řízení na hranicích bude platit vymezená lhůta. Může trvat pouze 12 týdnů (3 měsíce). Tato lhůta může být prodloužena na 16 týdnů, pokud je žadatel přemístěn do jiného členského státu. Bude tak k dispozici dostatek času na řádné posouzení případů, které v zásadě nemají být složité, a zajistí se, aby osoby bez právního nároku na pobyt mohly být vráceny rychleji a důstojně.

• Lhůty

Nařízení o azylovém řízení objasňuje a zjednodušuje přístup k řízení tím, že stanoví jasné lhůty pro jednotlivé kroky. Mezi tyto kroky patří vyjádření přání získat mezinárodní ochranu ze strany žadatele (prohlášení o záměru), registrace žádosti ze strany orgánů (registrace) a podání žádosti ze strany žadatele (podání). Nařízení tedy objasňuje, co každý ze tří kroků obnáší, jaké povinnosti má žadatel a orgány a jaké jsou lhůty pro jednotlivé kroky.

V současné době například směrnice o azylovém řízení nestanoví lhůtu k podání žádosti. Místo toho je třeba žádost podat co nejdříve. Tato absence konkrétní lhůty vedla k mnoha zpožděním, protože posouzení žádosti o azyl nemůže být zahájeno, pokud nebyla podána. Nařízení o azylovém řízení stanoví, že lhůta pro podání žádosti je 21 dní od zaregistrování do řádného řízení.

V současné době by navíc řádné řízení mělo trvat 6 měsíců. Směrnice o azylovém řízení umožňuje členským státům za určitých okolností prodloužit dobu trvání řádného přezkumného řízení o dalších 9 měsíců. Nařízení o azylovém řízení, jakmile vstoupí v platnost, umožní prodloužení pouze o dalších 6 měsíců. Pravidelná procedura tak bude trvat 6+6 měsíců oproti dnešním 6+9 měsícům.

• Zrychlené řízení a řízení o nepřípustnosti

Dnes je zrychlený postup nepovinný. Nařízení o azylovém řízení zavede kromě řízení na hranicích také zrychlené řízení, které bude povinné v celé Unii. Nařízení o azylovém řízení navíc stanoví jasnou lhůtu tří měsíců pro ukončení zrychleného řízení, zatímco směrnice o azylovém řízení žádnou lhůtu nestanoví. Podobně směrnice o azylovém řízení nestanoví lhůty pro kontrolu nepřípustnosti, ale nařízení o azylovém řízení nyní stanoví jasné lhůty (od 10 dnů do 2 měsíců v závislosti na případu). 

• Řešení žádostí, jež mají povahu zneužití, nebo následných žádostí

Systém je dnes v mnoha případech zneužíván; například podávání žádostí na poslední chvíli s cílem oddálit výkon rozhodnutí o navrácení nebo opakované podávání žádostí (následné žádosti), aniž by byly předloženy nové prvky k odůvodnění nároku. Tyto nekalé nároky a následné žádosti budou zpravidla podléhat zrychlenému řízení, ať už na hranicích nebo na území, v závislosti na konkrétním případu. Kromě toho, pokud osoba uprchne a podá žádost v jiném členském státě, musí tento členský stát pokrýt pouze základní potřeby žadatele a musí žádost považovat za následnou (není-li možné poslat osobu zpět do prvního členského státu).

Kromě toho je nutné žádost zamítnout jako konkludentně vzatou zpět, jakmile se uplatní některý z důvodů uvedených v příslušném článku (tj. osoba odmítne poskytnout otisky prstů nebo jiné biometrické údaje). V současné době musí orgány v případě, že vznikne důvod ke konkludentnímu zpětvzetí žádosti, její posuzování přerušit/pozastavit na dobu nejméně 9 měsíců, než přijmou rozhodnutí. Pokud během této lhůty osoba požádá o obnovení řízení, musí jí orgány vyhovět. Odmítnutí poskytnout biometrické údaje je navíc v současné době důvodem pro použití zrychleného řízení, nikoli důvodem k zamítnutí žádosti v důsledku konkludentního zpětvzetí. 

A konečně, u většiny nekalých nároků a následných žádostí nebude mít odvolání automatický odkladný účinek, což znamená, že pokud byla žádost zamítnuta a osobě nebylo soudem povoleno zůstat, mohou orgány rozhodnutí o navrácení vykonat.

V Unii bude poprvé zaveden stálý povinný mechanismus solidarity. Žádný členský stát vystavený tlaku mu nebude muset čelit sám. Zároveň se bude každý členský stát flexibilně podílet na solidárním úsilí a bude si moci zvolit, jakým způsobem solidaritu projeví. Systém bude rovněž zahrnovat účinná pravidla pro odhalování a prevenci druhotného pohybu.

Při rozhodování o tom, kdo bude mít prospěch ze solidarity, Komise posuzuje, které členské státy jsou pod migračním tlakem nebo čelí významné situaci v oblasti migrace.

Migrační tlak je definován především velkým počtem příchozích (nebo rizikem jejich příchodu) nebo žádostí, které v dobře připraveném systému vytvoří nepřiměřené povinnosti (tj. v důsledku toho, že daný členský stát bude muset posoudit velký počet žádostí).

Významná situace v oblasti migrace zohledňuje kumulativní účinek současných a předchozích příchodů státních příslušníků třetích zemí a osob bez státní příslušnosti za rok. V případě významné situace v oblasti migrace není rozhodujícím faktorem počet příchozích (nemusí být velký), ale jejich kumulativní dopad, takže v průběhu času může dobře připravený členský stát kvůli této kumulaci narazit na hranice své kapacity. To by se mohlo stát například členským státům, které se v průběhu času potýkají s druhotnými pohyby.

Komise každoročně do 15. října přijme:  výroční zprávu hodnotící situaci v oblasti migrace; prováděcí rozhodnutí, kterým se stanoví, zda je určitý členský stát v nadcházejícím roce vystaven migračnímu tlaku nebo mu migrační tlak hrozí, nebo zda čelí významné situaci v oblasti migrace, a návrh prováděcího aktu Rady s počty relokací a finančními příspěvky na solidaritu požadovanými pro nadcházející rok. Při zpracování výroční zprávy musí Komise zohlednit řadu kvalitativních a kvantitativních ukazatelů. Patří k nim: počet osob vyloděných po pátracích a záchranných operacích; počet žádostí o mezinárodní ochranu; počet osob podléhajících řízení na hranicích; počet osob požívajících dočasné ochrany. Kvalitativní ukazatele zahrnují situace účelového využívání, rozsah a trendy nepovoleného pohybu.

Podpora, která je v jednotlivých případech k dispozici:

1) Členské státy vystavené migračnímu tlaku mohou získat podporu ve formě relokace, finančních příspěvků nebo alternativních solidárních opatření (tj. personální a věcnou podporu). Mohou také získat úplný nebo částečný odpočet ze svého solidárního závazku.

2) Členské státy, které se potýkají s významnou situací v oblasti migrace, mohou využít pouze částečného nebo úplného odpočtu svých přislíbených solidárních příspěvků.

Členské státy, které čelí „významné situaci v oblasti migrace“, mohou požádat o částečné nebo úplné snížení svých solidárních příspěvků. Postup je podobný jako u členských států pod tlakem.

1. Pokud byl členský stát Komisí předem identifikován jako stát, který čelí významné situaci v oblasti migrace, musí členský stát předložit Komisi žádost podloženou informacemi.
2. Pokud členský stát nebyl předem identifikován, musí předložit podrobnější informace (protože musí zdůvodnit, proč čelí významné situaci v oblasti migrace). Komise informace posoudí a rozhodne, zda členský stát čelí významné situaci v oblasti migrace.
3. V konečném důsledku povolí členskému státu úplný nebo částečný odpočet Rada na základě rozhodnutí Komise, která dospěla k závěru, že daný členský stát čelí významné situaci v oblasti migrace.

Ve srovnání s rámcem, který je pro „migrační tlak“ nebo „významnou situaci v oblasti migrace“ stanoven v nařízení o řízení azylu a migrace, stanoví nařízení o krizových situacích a zásazích vyšší moci ještě vyšší míru solidarity:

• Zaprvé, solidární reakce je zaměřena na členský stát, který čelí krizi: v rámci nařízení o řízení azylu a migrace je solidarita součástí ročního cyklu, který zahrnuje vytvoření rezervoáru solidarity pro potenciální využití několika členskými státy, které se podle označení Komise nacházejí pod tlakem nebo které mohou být jako takové označeny v průběhu roku. To znamená, že se na rezervoáru solidarity musí podílet všechny členské státy, které v návaznosti na rozhodnutí Rady o jeho zřízení vyjádří svůj záměr jej využít. V krizové situaci se pro každý členský stát zřizují zvláštní rezervoáry solidarity na základě žádosti dotyčného členského státu a posouzení jeho konkrétních potřeb.
• Zadruhé se použije rychlejší postup. Podle nařízení o řízení azylu a migrace by měl být prováděcí akt, kterým se zřizuje rezervoár solidarity, vypracován do konce předchozího roku. To znamená, že mezi hodnocením Komise, která určí, které členské státy jsou pod tlakem, a potřebami na následující rok (15. října každého roku) a přijetím prováděcího aktu, kterým se zřizuje rezervoár solidarity, uplyne jeden a půl až dva měsíce. V krizové situaci by měl být prováděcí akt, kterým se zřizuje zvláštní rezervoár solidarity ve prospěch členského státu, přijat do tří týdnů od okamžiku, kdy se dotčené členské státy ocitnou v krizové situaci.
• Za třetí, musí být uspokojeny všechny potřeby členského státu v oblasti relokace. K zajištění tohoto cíle stanoví nařízení o krizových situacích řadu opatření:
  • Dává členskému státu, který se nachází v krizové situaci, přednostní právo na přístup k ročnímu rezervoáru solidarity (v rámci ročního cyklu podle nařízení o řízení azylu a migrace), pokud jsou ještě k dispozici závazky na relokaci.
  • Pokud nejsou k dispozici žádné závazky k relokaci nebo pokud zvláštní rezervoár solidarity vytvořený pro členský stát v krizi neobsahuje dostatečné množství závazků k relokaci, aby pokryl všechny potřeby relokace, nastupují tzv. „kompenzace v oblasti příslušnosti“ (jsou již obsaženy v nařízení o řízení azylu a migrace). To znamená, že přispívající členský stát převezme odpovědnost za žádosti, u nichž byl jako odpovědný určen členský stát, který se nachází v krizové situaci.
  • Přispívající členské státy s případy, které je třeba kompenzovat, budou v případě potřeby povinny převzít odpovědnost za posuzování žádostí o mezinárodní ochranu nad rámec svého spravedlivého podílu (na rozdíl od nařízení o řízení azylu a migrace, podle něhož přispívající členský stát nikdy nesmí přispívat nad rámec svého spravedlivého podílu). V takovém případě budou moci tyto členské státy snížit dodatečnou část z případných budoucích solidárních příspěvků.  
  • Proto na rozdíl od nařízení o řízení azylu a migrace musí v krizových situacích všechny potřeby relokace pokrýt přispívající členské státy prostřednictvím kompenzace v oblasti příslušnosti, pokud nejsou uspokojeny relokací.
• Existují však také některé důležité zásady z nařízení o řízení azylu a migrace, které platí i v krizových situacích:
  •  Opatření solidarity, která lze zahrnout do rezervoáru, jsou stejná jako v nařízení o řízení azylu a migrace: mohou mít podobu relokací, finančních příspěvků, alternativních solidárních opatření nebo kombinace výše uvedených opatření (stejně jako v nařízení o řízení azylu a migrace).
  • Členské státy si mohou ze solidárních opatření svobodně vybrat, takže v žádném případě nemůže dojít k povinné relokaci.

Každý rok Komise navrhne „rezervoár solidarity“, který stanoví potřeby na daný rok v absolutních číslech: celkový počet na relokace a celkový počet pro finanční příspěvky.

Nařízení stanoví minimální prahové hodnoty pro relokace a finanční příspěvky, které musí Komise dodržet při výpočtu potřeb na daný rok a ve svém ročním návrhu prováděcího aktu Rady. Tyto minimální prahové hodnoty činí 30 000 relokací a 600 milionů EUR na finanční příspěvky na úrovni Unie ročně. Komise však může navrhnout vyšší čísla. Při výpočtu potřeb musí Komise vzít v úvahu předpokládané vstupy na následující rok, a to i na základě potřeb z předchozího roku. Výpočet by měl rovněž zohlednit skutečnost, že členské státy, které budou z rezervoáru čerpat, nejsou povinny splnit své přislíbené solidární příspěvky.

Pokud Komise vzhledem ke všem těmto faktorům navrhne vyšší počty relokací a finančních příspěvků, než jsou minimální prahové hodnoty stanovené v nařízení, musí dodržet poměr, který nařízení stanovilo mezi relokacemi a finančními příspěvky, aby zajistila, že všechna solidární opatření budou mít stejnou hodnotu. Tento poměr je 1 relokace / 20 000 EUR.

Pouze ve výjimečných případech může Komise navrhnout nižší počet než je prahová hodnota. Návrh Komise bude rovněž obsahovat údaj o tom, jaký by byl „spravedlivý podíl“ každého přispívajícího členského státu na solidárních opatřeních, a to na základě HDP a počtu obyvatel každé země.

Z tohoto návrhu mohou členské státy vycházet, jakmile se budou zavazovat ke konkrétním příspěvkům. Tyto příspěvky mohou mít podobu relokací, finančních příspěvků nebo věcné podpory. Všechny členské státy jsou povinny přispívat na základě svého spravedlivého podílu, ale mají plnou možnost volby mezi třemi typy solidárních opatření nebo jejich kombinací. Pokud se členský stát rozhodne přislíbit věcnou pomoc, bude tato pomoc vyjádřena v peněžní hodnotě, aby bylo možné potvrdit splnění povinného spravedlivého podílu.

Nařízení o řízení azylu a migrace rovněž předpokládá možnost vyčlenit část rezervoáru solidarity pro členské státy s vnějšími námořními hranicemi, které jsou pod tlakem z důvodu velkého počtu příchozích v důsledku vylodění po pátracích a záchranných operacích. Všechny tyto prvky budou muset být zohledněny v návrhu Komise na prováděcí akt Rady.

Právě Rada při přijímání návrhu Komise nakonec určí celkový počet pro relokace a finanční příspěvky na daný rok, včetně možného vyčlenění rezervoáru solidarity pro členské státy, které jsou pod tlakem z důvodu velkého počtu příchozích v případech pátrání a záchrany.

Celkový objem na relokaci a finanční příspěvky se použije jako reference k výpočtu příspěvku každého členského státu v souladu se spravedlivým podílem. Vzhledem k tomu, že si členské státy mohou zcela samy rozhodnout, jaký druh solidarity zvolí, nepředpokládá se, že by v daném roce došlo k naplnění obou počtů (tj. nedojde k 30 000 relokací a finanční příspěvky nedosáhnou 600 milionů EUR). Celkový počet relokací stanovený v nařízení a v prováděcím aktu Rady, kterým se zřizuje rezervoár solidarity, má však důležité právní důsledky, neboť Unie je povinna každoročně splnit určité minimum „solidarity s lidmi“, což znamená buď prostřednictvím relokací, nebo kompenzací v oblasti příslušnosti. Toto minimum činí 60 % celkového počtu relokací uvedeného v rozhodnutí Rady, kterým se zřizuje roční rezervoár solidarity, nebo 30 000 relokací, podle toho, které číslo je vyšší.

Komise vezme v úvahu zkušenosti získané z mechanismu dobrovolné solidarity, v jehož rámci probíhaly dobrovolné relokace ze zemí prvního vstupu do jiných členských států.

Kromě jiných opatření mohou členské státy podporovat jiné členské státy vystavené migračnímu tlaku prostřednictvím finančních příspěvků, které budou poskytovány z rozpočtu Unie. To znamená, že finanční příspěvky přispívajících členských států budou do rozpočtu EU poskytovány ve formě vnějších účelově vázaných příjmů v rámci Azylového a migračního fondu (AMIF) a Nástroje pro finanční podporu správy hranic a vízové politiky (NSHV). Tyto dodatečné finanční zdroje následně Komise přijímajícím členským státům poskytne prostřednictvím úpravy jejich příslušných programů.

Příjemci mohou finanční příspěvky použít na příslušná opatření na svém území v souladu s působností nařízení o řízení azylu a migrace a nařízení o AMIF nebo NSHV. V případě fondu AMIF lze finančně podpořit také akce ve třetích zemích, a to za zvláštních bezpečnostních opatření a pouze v mezích působnosti AMIF. To znamená, že v rámci finanční solidarity nelze ve třetí zemi financovat činnosti související s hranicemi. Opatření ve třetích zemích musí plně respektovat základní práva a mohou pomoci posílit systém ochrany těchto třetích zemí. Příjemce podpory se může rozhodnout financovat například rozvoj kapacit třetích zemí pro zlepšení azylových a přijímacích systémů pro osoby, které potřebují ochranu, včetně dětí. Příjemce podpory může rovněž financovat činnosti spojené s podporou partnerství v oblasti mobility nebo programů dobrovolného návratu a reintegrace ze třetí země.

Pokud je členský stát pod tlakem, je důležitým opatřením ke zmírnění tohoto tlaku snížení počtu žádostí o azyl, které je dotyčný členský stát povinen posoudit (tj. členský stát pod tlakem je zbaven odpovědnosti za určitý počet žadatelů o azyl). Nařízení o řízení azylu a migrace předpokládá dvě možnosti snížení odpovědnosti členského státu pod tlakem za daný počet žadatelů o azyl:

1. Relokace žadatelů o mezinárodní ochranu do jiných členských států. V tomto případě je žadatel, k němuž je příslušný členský stát nacházející se pod tlakem, přemístěn do jiného členského státu, který se stane příslušným pro posouzení žádosti o azyl.
2. Snížení počtu žadatelů, kteří by měli být posláni zpět do členského státu nacházejícího se pod tlakem, pomocí „kompenzací v oblasti příslušnosti“. Toto opatření se vztahuje na osoby, jejichž žádost o azyl měla být posouzena členským státem nacházejícím se pod tlakem, ale které se oprávněně přestěhovaly do jiného členského státu. Podle pravidel odpovědnosti by tito žadatelé měli být vráceni zpět do členského státu, který se nachází pod tlakem. Členský stát, v němž se žadatel fyzicky nachází, však přebírá odpovědnost za posouzení žádosti o azyl namísto přemístění žadatele zpět do členského státu, který je pod tlakem. Například: Země A byla požádána, aby relokovala 20 osob ze země B, ale místo toho se může rozhodnout, že převezme odpovědnost za 20 osob, které se již v zemi A nacházejí, ale k nimž je normálně příslušná země B a které by země A mohla do země B normálně vrátit. To bude považováno za formu solidarity.

Vzhledem k tomu, že cílem obou opatření je snížit počet žadatelů, k jejichž žádostem o azyl by měl být příslušný členský stát čelící tlaku, nazývají se tato dvě opatření – relokace a kompenzace v oblasti příslušnosti – „solidarita s lidmi“.

Ačkoli neexistuje povinná relokace, „kompenzace v oblasti příslušnosti“ se může stát povinnou v určitých případech, včetně případů, kdy přísliby relokace nepostačují k pokrytí minimálních potřeb relokace (30 000 osob nebo 60 % potřeb relokace, které Rada určila ve svém rozhodnutí o vytvoření ročního rezervoáru solidarity, podle toho, které číslo je vyšší). Tímto způsobem budou mít členské státy, které čelí tlaku, záruku přijetí „solidarity s lidmi“, tj. že budou zbaveny odpovědnosti za určitý počet žadatelů o azyl. Jelikož se však kompenzace v oblasti příslušnosti mohou vztahovat pouze na žadatele, kteří se již nacházejí na území členského státu, který kompenzaci uplatňuje, pokud členský stát na svém území nemá žadatele určené ke kompenzaci, nelze po tomto státu požadovat, aby kompenzaci provedl.  Žádný členský stát navíc není povinen kompenzovat žadatele nad rámec svého spravedlivého podílu. Na relokaci i kompenzaci v oblasti příslušnosti bude v Komisi dohlížet koordinátor solidarity.

Reforma zahrnuje řadu ochranných opatření a kontrolních mechanismů, které motivují k dodržování předpisů a měly by usnadnit provádění mechanismu solidarity.

Například:

• Nárok na solidární příspěvek nebo na odpočet ze své solidární povinnosti mohou mít pouze členské státy s dobře připravenými systémy. Dobře připravený systém je hlavním požadavkem v rámci definice „migračního tlaku“ (který je podmínkou pro přijetí solidárního opatření) a „významné situace v oblasti migrace“ (na jejímž základě může členský stát využít odpočty ze svých solidárních příspěvků).
• Pokud se členský stát nezaváže k plnění solidárních povinností nebo si je neplní, může si členský stát využívající rezervu vynutit povinné kompenzace a Komise může dané finanční příspěvky (podle potřeby) vymáhat.
• Pokud členský stát neplní své povinnosti v oblasti odpovědnosti, ostatní členské státy naopak nejsou povinny plnit solidární povinnosti vůči tomuto členskému státu.
• Nebude-li existovat dostatečné množství příslibů relokace v zájmu splnění minimální „solidarity s lidmi“, kterou musí Unie zabezpečit, stávají se kompenzace v oblasti příslušnosti povinnými a fungují jako pojistka pro zajištění minima solidarity s lidmi na úrovni EU (což znamená, že se členským státům, které jsou pod tlakem, uleví tím, že nepřevezmou odpovědnost za stanovený počet lidí ročně).
• Fórum solidarity na vysoké úrovni, složené z ministrů členských států, může být svoláno kdykoli, když se vyskytne problém, včetně potřeby předložení nových příslibů, kdežto každodenní fungování solidarity bude zajišťovat Fórum solidarity na technické úrovni.
• V konečném důsledku, pokud členské státy nedokáží do dvou let zajistit soulad s pravidly, může Komise využít svých pravomocí podle Smlouvy (řízení o nesplnění povinnosti).

„Migračním tlakem“ se rozumí situace vyvolaná příchodem státních příslušníků třetích zemí nebo osob bez státní příslušnosti po zemi, po moři nebo letecky nebo jejich žádostmi v takovém rozsahu, že s ohledem na celkovou situaci v Unii vytváří pro členský stát nepřiměřené povinnosti, a to i v případě dobře připraveného azylového, přijímacího a migračního systému, a vyžaduje okamžitá opatření, zejména solidární příspěvky; a s přihlédnutím ke zvláštnostem zeměpisné polohy členského státu. „Migrační tlak“ se vztahuje na situace, kdy dochází k velkému počtu vstupů státních příslušníků třetích zemí nebo osob bez státní příslušnosti nebo existuje riziko jejich vstupu, včetně případů, kdy takové vstupy vyplývají z opakovaného vyloďování po pátracích a záchranných operacích nebo z neoprávněného pohybu státních příslušníků třetích zemí nebo osob bez státní příslušnosti mezi členskými státy;

„Významnou situací v oblasti migrace“ se míní situace, kdy kumulativní účinek současných a předchozích vstupů státních příslušníků třetích zemí nebo osob bez státní příslušnosti za rok vede k tomu, že dobře připravený azylový, přijímací a migrační systém dosáhne hranice své kapacity.

Migrační tlak je definován především velkým počtem příchozích (nebo rizikem jejich příchodu) nebo žádostí, které v dobře připraveném systému vytvoří nepřiměřené povinnosti (tj. protože daný členský stát bude mít povinnost posoudit velký počet žádostí).

V případě „významné situace v oblasti migrace“ není rozhodujícím faktorem počet příchozích (nemusí být velkého rozsahu), ale jejich kumulativní dopad, takže v průběhu času může dobře připravený členský stát v důsledku této kumulace dosáhnout hranic své kapacity. To by se mohlo stát například členským státům, které se časem potýkají s druhotnými pohyby.

V důsledku migračního tlaku může členský stát získat přístup k solidárnímu příspěvku a/nebo obdržet plný nebo částečný odpočet ze svého solidárního závazku, zatímco v důsledku významné situace v oblasti migrace může získat pouze plný nebo částečný odpočet ze svého solidárního závazku.

Když Komise posuzuje, zda je členský stát pod migračním tlakem nebo zda čelí významné situaci v oblasti migrace, musí vzít v úvahu řadu kvantitativních ukazatelů. Patří k nim: počet osob vyloděných po pátracích a záchranných operacích; počet žádostí o mezinárodní ochranu; počet osob podléhajících řízení na hranicích; počet osob požívajících dočasné ochrany; stejně jako kvalitativnější ukazatele, jako jsou situace účelového využívání, rozsah a trendy nelegálního druhotného pohybu.

Budou existovat jasnější pravidla odpovědnosti za posuzování žádostí o azyl. Nová pravidla vylepšují kritéria příslušnosti a pravidla, podle nichž se určuje členský stát příslušný k posouzení žádosti o azyl:

• o mezinárodní ochranu se žádá v členském státě prvního vstupu (není-li osoba držitelem platného víza nebo povolení k pobytu nebo není oprávněna cestovat po Unii bez víza), kde se žadatel musí zdržovat během určení příslušného členského státu;
• plná spolupráce s orgány příslušného členského státu, které odpovídají za identifikaci, včetně povinnosti spolupracovat při shromažďování biometrických údajů a předložit doklady důležité k určení totožnosti;
• dodržování rozhodnutí o přemístění a plná spolupráce na jeho provádění.

Nesplnění těchto povinností má pro žadatele jasné právní důsledky, jako např.:     

• úplný soubor materiálních podmínek přijetí se poskytne pouze v členském státě, v němž se má žadatel nacházet podle pravidel nařízení o řízení azylu a migrace, pokud je žadatel v jiném členském státě – pokrývají se pouze základní potřeby;
• orgány členského státu rozhodující o odpovědnosti jsou povinny pokračovat (v určování) i v případě, že se žadatel nenachází na jejich území, tj. žadatel, který poruší požadavek na přítomnost v daném členském státě, nebude mít nárok na osobní pohovor a poskytnutí/upřesnění informací o svém případu;
• nedodržení rozhodnutí o přemístění a útěk po vydání rozhodnutí o přemístění povede k prodloužení lhůty k provedení přemístění (z 18 měsíců podle starých pravidel na 3 roky podle nových pravidel).

Povinnosti žadatelů jsou jasnější a přísnější.

Pokud se žadatel neoprávněně pohybuje z jednoho členského státu do druhého, nařízení o řízení azylu a migrace předpokládá možnost přemístění osoby z členského státu, kde se fyzicky nachází, do členského státu, kde se musí legálně zdržovat. Toto přemístění se nazývá „řízení o přijetí zpět“.

Ze zdlouhavého a komplikovaného postupu řízení o přijetí zpět založeného na žádostech mezi členskými státy a výměně důkazů a důkazních materiálů se stane jednoduchý oznamovací postup. To znamená, že členský stát, v němž se osoba nachází bez jakéhokoli (právního) důvodu, může jednoduše informovat příslušný členský stát a urychleně rozhodnout o přemístění.

Pokud není oznámení o přijetí zpět zasláno včas (členským státem, na jehož území se osoba nachází), k přesunu příslušnosti nedojde. To znamená, že lze kdykoli oznámit přítomnost osoby a následně zorganizovat její přemístění. 

Pokud osoba dorazí do Unie a žádá o mezinárodní ochranu, musí členský stát prvního vstupu určit, který členský stát je příslušný. Jedním z nejobtížněji aplikovatelných kritérií je rodinné kritérium (tj. pokud má žadatel rodinného příslušníka v jiném členském státě). Lidé, kteří žádají o azyl při příchodu do Unie s rodinnými příslušníky v jiných členských státech, mnohdy nečekají, až bude řízení v členském státě prvního vstupu ukončeno, protože se jedná o zdlouhavý a byrokratický postup. Místo toho se obracejí přímo na členský stát, ve kterém se nachází jejich rodinný příslušník.

Nařízení o řízení azylu a migrace požaduje, aby členské státy upřednostnily rodinné případy a přijaly důraznější opatření na podporu vyhledávání rodinných příslušníků. Lhůty pro odpovědi mezi členskými státy se zkrátí a členské státy budou muset upustit od požadavků na zbytečné a těžkopádné důkazy (jako je test DNA nebo originál oddacího či rodného listu), pokud jsou nepřímé důkazy ucelené, ověřitelné a dostatečně podrobné.

Agentura EUAA vypracuje šablonu, kterou žadatel co nejdříve vyplní, aby se usnadnila rychlejší a účinnější identifikace rodinných případů, a rovněž pokyny na podporu identifikace a vyhledávání rodinných příslušníků. Tato opatření spolu s rozšířením definice rodinného příslušníka na rodiny v tranzitu a dalšími zlepšeními (např. nová kritéria odpovědnosti za diplomy) by měla systém učinit spravedlivějším a účinnějším a následně omezit některé faktory, které vedou k tomu, že se lidé pohybují neoprávněně.

EU navazuje komplexní partnerství s klíčovými partnerskými zeměmi, která jsou šitá na míru a zaměřují se na několik oblastí spolupráce, jako je hospodářství, obchod, zelená energie a digitální technologie, jakož i řízení migrace a bezpečnost.

Ty jsou dále doplněny akčními plány pro řešení migračních výzev v rámci celého přístupu.

Kromě toho se provádějí další nástroje, jako jsou operační partnerství proti převaděčství s klíčovými partnerskými zeměmi (tj. západním Balkánem, Marokem a Tuniskem), s opatřeními na posílení spolupráce a reakci na problémy spojené s převaděčstvím migrantů a obchodováním s lidmi a nelegální migrací do Evropy z tranzitních zemí. Tato opatření jsou rovněž podpořena iniciativami a opatřeními na omezení počtu případů nelegálního vycestování, jako je zvýšení počtu legálních možností migrace do Evropy díky realizaci Talentových partnerství, posílení ochrany a azylových mechanismů v partnerských zemích, poskytování možností návratu a reintegrace z tranzitních zemí a řešení základních příčin migrace.

EU v listopadu 2023 zahájila Globální alianci pro boj proti převaděčství migrantů s cílem posílit spolupráci s partnerskými zeměmi v oblasti prevence, reakce, ochrany a alternativ k nelegální migraci. Jedná se o důležitý krok v boji proti převaděčství migrantů realizovaný společně s našimi partnery. K boji proti takové síti je třeba mít správnou síť. 

Kromě toho probíhá mnoho různých projektů zaměřených na boj proti převaděčství migrantů. Projekty společného operačního partnerství spojují donucovací a soudní orgány s cílem rozvíjet kapacity pro boj proti zločineckým sítím a projekty zaměřené na informování a zvyšování povědomí informují o riziku nelegální migrace a nabízejí informace o legálních migračních alternativách.

Komise navrhuje zdokonalit svůj legislativní rámec směrnicí, která stanoví minimální pravidla pro předcházení napomáhání k nepovolenému přistěhovalectví do Unie a boj proti němu. Tento záměr byl předložen v listopadu 2023 na mezinárodní konferenci Globální aliance pro boj proti převaděčství migrantů. Směrnice má těchto pět cílů:

1. účinné stíhání organizovaných zločineckých sítí;
2. harmonizované tresty odrážející závažnost trestného činu;
3. zlepšení dosahu soudní příslušnosti;
4. posílení zdrojů a kapacit členských států;
5. zlepšení sběru údajů a podávání zpráv.

Návrh nařízení o posílení policejní spolupráce v souvislosti s předcházením, odhalováním a vyšetřováním převaděčství migrantů a obchodování s lidmi a o zvýšení podpory Europolu při předcházení těmto trestným činům a boji proti nim a o změně nařízení sleduje jako součást nových právních předpisů v oblasti boje proti převaděčství tyto konkrétní cíle:

1. prohloubení spolupráce mezi agenturami v oblasti převaděčství migrantů a obchodování s lidmi;
2. posílení řízení a koordinace boje proti převaděčství migrantů a obchodování s lidmi na úrovni EU;
3. zlepšení sdílení informací v oblasti převaděčství migrantů a obchodování s lidmi;
4. navýšení zdrojů členských států pro předcházení převaděčství migrantů a obchodování s lidmi a boj proti nim;
5. zvýšení podpory Europolu v oblasti předcházení převaděčství migrantů a obchodování s lidmi a boji proti nim prostřednictvím operativních pracovních skupin a nasazení Europolu za účelem operativní podpory.

V zájmu splnění těchto cílů Komise rovněž navrhla navýšit finanční a lidské zdroje Europolu, aby bylo možné reagovat na operativní potřeby a řešit zjištěné nedostatky.

Migrace je globální realitou a nedílnou součástí prohlubujících se vztahů, které má EU s partnery po celém světě. Komise soustavně spolupracuje s mezinárodními partnery v rámci přístupu „Tým Evropa“ s cílem řešit základní příčiny migrace, bojovat proti převaděčství migrantů a podporovat legální možnosti migrace.

Rozvoj legální migrace musí jít ruku v ruce s posílenou spoluprací v oblasti zpětného přebírání osob. V rámci fungujícího azylového a migračního systému je třeba vracet osoby, jež nemají oprávnění k pobytu v Evropě. Koordinátor EU pro navracení úzce spolupracuje s členskými státy v rámci Sítě na vysoké úrovni pro navracení.

S mnoha zeměmi původu a tranzitu do EU se rozvíjí nové paradigma založené na komplexních partnerstvích, například se jedná o nedávné iniciativy s Tuniskem, Mauritánií a Egyptem. V rámci tohoto nového přístupu je problematika migrace součástí úzké spolupráce s našimi partnerskými zeměmi spolu s dalšími klíčovými oblastmi, jako je ekonomika a obchod, investice do zelené energie, bezpečnost a mezilidské vztahy. EU a její členské státy jsou v celosvětovém měřítku největším dárcem, pokud jde o podporu uprchlíků, a hlavním poskytovatelem rozvojové pomoci. Komplexní partnerství jsou doplněna „přístupem zaměřeným na celou migrační trasu“, který zahrnuje všechny aspekty, od řešení základních příčin nelegální migrace až po spolupráci na dalších aspektech migrace a správy hranic a pohraničí (akční plány pro trasy ve středním Středomoří, na západním Balkáně, v západním Středomoří a Atlantiku a ve východním Středomoří).